Svobodu projevu (slova/vyjadřování) můžeme definovat jako svobodu vyjadřovat se bez omezení a cenzury. Právo na tuto svobodu bylo ustanoveno po druhé světové válce Všeobecnou deklarací lidských práv, článek 19. V ČR je svoboda projevu zaručena Listinou základních práv a svobod, článek 17, která tvoří vrchol českého právního řádu.
Máme tedy právo vyjadřovat své názory, svobodně vyhledávat a rozšiřovat ideje a informace, pochopitelně s jistými, v demokratické společnosti běžnými omezeními (např. rasistické projevy, pornografie, podněcování k trestnému činu). Právo přijímat informace nelze nijak omezit.
Cenzuru lze pak definovat jako kontrolu a omezování sdělovaných informací. Cenzura je nepřípustná.
S kontrolou zveřejňovaných informací a pronásledování lidí s odlišným názorem máme u nás ve střední Evropě bohaté zkušenosti. Katolická církev pronásledovala protestanty a pálila jejich knihy (vzpomeňme na pátera Koniáše). Habsburkové potírali vlastenectví a snahy Čechů o nezávislost (vzpomeňme na Karla Havlíčka Borovského) a za Rakouska-Uherska pronásledovali komunisty a anarchisty (vzpomeňme na teplického rodáka Michala Mareše). Během okupace nacistické Německo rozpracovalo cenzuru a demagogii do nejmenších detailů (vzpomeňme na veselé vězně z koncentračních táborů v propagandistických filmech). Komunistický režim pak svobodu projevu zadupal do země a nahradil jí nadšeným budováním světlých socialistických zítřků.
Slovy klasika: Kdo se nepoučí z historie, je odsouzen ji opakovat.
Přejme si a hlídejme, abychom jí opakovat nikdy nemuseli.
(kvd)